Muž, který byl ústy Zemanovy vlády, o aféře Lidový dům i Sobotkově ČSSD

Byl prvním novinářem, který v listopadu 1989 z Hlasu Ameriky z Washingtonu oznámil, že znovu ožila Českoslovanská sociálně demokratická strana. S ČSSD pak spojil svůj další osud. Do širokého povědomí se dostal jako mluvčí vlády Miloše Zemana, byl poslancem i europoslancem. To už je všechno minulost. Kam zmizel Libor Rouček? Jak vidí dnešní, Sobotkovu ČSSD? A jak vzpomíná na kauzu Lidový dům, která aktuálně ruinuje rozpočet sociálních demokratů?

Byla to trochu zvláštní situace, v níž se Libor Rouček před posledními volbami do Evropského parlamentu ocitl. V té době byl nejvýše postaveným českým sociálním demokratem v evropských institucích. Byl místopředsedou Evropského parlamentu, místopředsedou celé evropské sociálnědemokratické frakce, zpravodajem při vstupu Chorvatska do EU, zpravodajem pro Rusko, měl na starosti vztahy se Spojenými státy, s Čínou, s východní Evropou. Ale v Praze, v ústředí ČSSD, jej při sestavování kandidátky dali na deváté a tudíž nevolitelné místo.

“Hlavní důvod byl ten, že kandidátka se nesestavovala podle předpokladů, schopností, znalostí, zkušeností jednotlivých kandidátů, ale podle toho, jak budou uspořádány mocenské poměry na příštím sjezdu,” říká dnes Libor Rouček, toho času sociální demokrat na volné noze a místopředseda dozorčí rady Iniciativy pro evropské hodnoty. “Bohužel, ČSSD při sestavování kandidátky porušila svůj volební řád, porušila všechna pravidla pro výběr kandidátů. A já se ocitl na nevolitelné pozici.”

Neo: Neříkal jste si tehdy, že kdybyste se víc zapojoval do vnitrostranického dění, možná i trochu “pletichařil”, byl víc v Praze a nelítal tolik po světě, mohlo to dopadnout jinak?

Já jsem se vážně domníval, že pro vedení ČSSD je pochopitelné, že když je někdo v evropských institucích tak vysoce postaven, že když někdo cestuje sedm dní v týdnu – kolikrát do pěti, šesti evropských zemí každý týden -, tak prostě nemůže být na každé schůzi v Praze nebo někde v Horní Dolní. To jsem si myslel. A byla to chybná úvaha. Domníval jsem se, že tak, jak uvažuje vedení německé SPD pokud jde o Martina Schulze (předseda Evropského parlamentu, pozn. red.), jak uvažují předsedové dalších evropských politických stran, že tak bude uvažovat i vedení ČSSD. Tady jsem se krutě mýlil.

Neo: Co teď vlastně děláte?

Mám mnohem více času, než když jsem byl v aktivní politice. Jsem na volné noze, čas si organizuji podle svého. Mám spoustu pozvání na nejrůznější přednášky, besedy a konference jak v Čechách, tak do zahraničí.

Neo: Jak se teď díváte na současné europoslance za ČSSD? Jak byste jejich práci hodnotil?

(Delší pauza) V politice je velmi důležitý vliv. Stačí se podívat, jaký vliv tito poslanci mají. Nemají vůbec žádný. Nemají vliv uvnitř sociálnědemokratické frakce, nemají vliv ve výborech, nemají vliv v celém parlamentu. Mají ten nejmenší vliv, jaký kdy ČSSD v Evropském parlamentu od našeho vstupu v roce 2004 měla. Bohužel.

Nejen slušní lidé v ČSSD

Neo: Jak hodnotíte stav dnešní ČSSD? Je to moderní levicová strana?

ČSSD měla po svém znovuobnovení v Československu – v porovnání s ostatní středovýchodní Evropou – jednu obrovskou výhodu. Byla jedinou partají, a to nejen na levé straně politického spektra, která přežila exil. Žádná jiná strana v žádné jiné z těchto zemí exil nepřežila. Takže měla ideální příležitost poučit se ze své minulosti, tohoto postavení využít a začít jako moderní, středně-levicová politická strana. V tom procesu ale udělala několik chyb.

První chyba byla – ale byl to problém celé české společnosti -, že se hned na počátku 90. let nevyrovnala s komunismem. Mám na mysli něco podobného, co třeba udělali v Jižní Africe v souvislosti s apartheidem, že si řekli pravdu a na základě té pravdy došlo k usmíření. Naše celá společnost, včetně sociální demokracie, si tu pravdu nebyla schopna říct a také nebyla schopna ten druhý krok udělat.

Když přišel Miloš Zeman jako předseda ČSSD, tak tu stranu naprosto otevřel. Mohl do ní vstoupit v podstatě každý. Nejenom lidé, kteří nikdy nebyli organizováni v žádné komunistické straně, ale i komunisté. Nejenom slušní lidé, dělníci například. Já pocházím z Kladna, dělal jsem na šachtě, dělal jsem ve válcovnách, tam byli komunisti, ale slušní lidé, kteří z toho nikdy nic neměli kromě toho, že měli práci. Takže do té strany mohl vstoupit každý a bohužel tam vstoupili i lidé, kteří byli součástí komunistické nomenklatury. Například Miroslav Šlouf. No a tito lidé spoluovlivnili myšlení, chování a jednání té strany.

Neo: Jak ho ovlivňovali?

Namísto, aby se otevřela moderním trendům jak uvnitř české společnosti, tak navenek, byla strana do velké míry spoluovlivňována těmito lidmi, kteří si své názory vypěstovali v dobách 70. a 80. let, v dobách normalizace. ČSSD bohužel od samotného počátku nebyla schopna oslovit mladší lidi, vzdělanější lidi, městské lidi. A ten problém se táhne do dneška. Když se podíváme na volební výsledky, není náhoda, že ve velkých městech, jako je Praha – Praha je typická – sociální demokracie nikdy nezabodovala a neboduje.

Druhá věc, která tuto stranu také negativně ovlivňuje, je opět problém celé české společnosti, a to je vztah k penězům. Nejenom voliči, kteří měli blízko k Václavu Klausovi a ODS, ale bohužel celá společnost je ovlivněna jedním základním sloganem: Že peníze jsou až na prvním místě. Jde o peníze a získat je jakýmkoliv způsobem, i neetickým.

Součástí politiky je, že politici mají vliv. A nejsou to jenom špičkoví politici, jsou to i politici na komunální úrovni, protože i tam politik ovlivňuje to, kdo bude například sekat trávu a dělat kanalizaci nebo sloupy veřejného osvětlení. A v politice – jako v celé české společnosti, jako v sociální demokracii – bohužel zakořenil zloduch korupce. A vidíme to každou chvíli, tu nebo onde se objeví nějaká korupční aféra, a ty korupční aféry se bohužel nevyhýbají ani reprezentantům ČSSD.

Neo: Vidíte v dnešní ČSSD osobnosti? Když se podíváte na Velkou Británii, tam Jeremy Corbyn motivuje mladé lidi ke vstupu do politiky, ke vstupu do Labour Party. V Americe Bernie Sanders přitahuje neuvěřitelným způsobem mladé lidi, kteří se nikdy o politiku nezajímali.

Politika by měla spojovat ideály, to znamená určité základní hodnoty a představy, s reálným výkonem moci, protože bez vlivu ty své ideály, ty své představy neprosadím. Když přejdeme ke Corbynovi v Británii a k Sandersovi ve Spojených státech, tak ano, tito lidé jsou schopni elektrifikovat určitou část společnosti, hlavně část mladých lidí. Protože mladí – ať je to v Británii nebo v Americe nebo koneckonců dneska u nás – vyrůstají v čistě konzumní společnosti a ne každému to vyhovuje. Tito lidé svým idealismem, svými celoživotními postoji jsou toho schopni, byť svým věkem by měli spíš oslovit důchodce.

Pokud jde o ČSSD, bohužel nikoho takového nevidím. Jinak pokud jde o Británii, tak jsem Labourista, pokud jde o Spojené státy, tak samozřejmě držím palce demokratům, ale jiným, než jsou Corbyn a Sanders.

Neo: Proč? Jsou na váš vkus málo pragmatičtí? Myslíte, že nemají vliv a že ho nebudou schopni získat a využít?

Já už jsem trošku starší, což je v tomto případě výhoda, protože si leccos pamatuji. A pamatuji si počátek 80. let v Británii, protože jsem tam žil. A tenkrát vedl Labour Party podobně idealistický člověk, jako je dnes Corbyn, jmenoval se Michael Foot. A Labour Party byla osmnáct let v opozici. Teprve potom, co přišel Tony Blair, když spojil určitý idealismus s praktickou politikou, byl schopen volby vyhrát. A to ne jednou, ale třikrát. A dokázal něco prosadit. Například minimální mzdu pro nejhůře placené vrstvy.

O Lidovém domě a roli ODS

Neo: Když se vrátíme do Česka, sociální demokracie má nyní vážné problémy s kauzou Lidový dům a obří platbou pro právníka Zdeňka Altnera. Vy jste v době, kdy se aféra zrodila, byl mluvčím vlády Miloše Zemana. Jak jste to v té době vnímal? Jak je možné, že to došlo tak daleko, že dluh ČSSD vůči panu Altnerovi nebyl splacen?

Je to kombinace několika faktorů. Prvním je, že vlastnictví Lidového domu nemělo být nikdy zpochybněno. A byla to na počátku 90. let právě ODS, byl to tehdejší ministr financí Ivan Kočárník, kteří chtěli ČSSD zničit. A chtěli ji zničit samozřejmě také finančně. Proto došlo ke všem těmto sporům.

Sociální demokracie na tom nebyla finančně dobře, neměla peníze, byla zadlužená. Takže se dostala do této zoufalé situace. Jakým způsobem k podepsání smlouvy s právníkem Altnerem došlo, prostě nevím, očividně v té smlouvě jsou chyby. Ale jak říkám, ČSSD byla tenkrát v zoufalé situaci, neměla peníze, hrozil finanční krach.

No a potom se s tím pojí situace v celém našem soudnictví. Přeci není možné – ať už se ten soudní případ týká čehokoliv, trestněprávních sporů nebo občanskoprávních, čehokoliv -, aby se táhl šestnáct let. A na závěr ta strana, která prohraje, která není zodpovědná za průtahy, aby platila takové penále. Je to v rozporu s dobrými mravy. V právním státě by k tomu nikdy nemělo, nemohlo dojít.

Neo: Jenže teď je tu obrovský soudem uznaný dluh vůči panu Altnerovi. Co s tím?

Nevím, jak to bude strana přesně řešit, nejsem ve vedení, jsem jen řadovým členem. Ale lidé, jako třeba můj děda nebo praděda, se musí v hrobě obracet, protože to byli právě tito malí lidé, dělníci, co se po krejcárcích na ty lidové domy, včetně Lidového domu v Praze, skládali. Tenkrát sociální demokracie byla širokým, masovým hnutím, které kultivovalo, vzdělávalo ty kolikrát nevzdělané lidi, kteří přišli do měst, přišli za prací. Jednou z obrovských historickým rolí, kterou sociální demokracie sehrála, byla tato právě kultivace těchto vrstev.

Další rozhovory na Neovlivní:

» S Liborem Grubhofferem: Rektorův konec

» S Hans-Jörgem Schmidtem: Jak Češi Němce nezajímají

» S Irenou Bihariovou: O nástupu krajní pravice na Slovensku

Neo: Prý v době, kdy ten soudní spor v devadesátých letech probíhal, sociální demokracie ani nepočítala s tím, že by Lidový dům mohla skutečně získat. Je na tom něco?

Nevím. Jako u každého soudního sporu člověk nikdy neví. Doufá v to nejlepší, ale jak se teď ukázalo s tři sta dvaceti miliony, může se to obrátit v to nejhorší.

Neo: Jak se díváte na vztah prezidenta Zemana s premiérem Sobotkou? Na to, že si prezident dělá svou vlastní zahraniční politiku, která se mnohdy rozchází s politikou vlády? Že jeho vliv je větší, než mu poskytuje ústava, podle které by vlastně jen měl klást věnce? Jakým způsobem by ho vláda mohla dostat do mantinelů, které mu ústava vymezuje?

Miloš Zeman mnohokrát prohlásil, že svoji prezidentskou roli nechápe jenom jako roli kladeče věnců. Takže i když náš systém, podobně jako systém v sousedním Rakousku, Německu nebo na Slovensku, je systémem parlamentní demokracie, kde by prezident měl jenom reprezentovat stát navenek, tak i v tomto systému je funkce silně ovlivněna osobností prezidenta. Miloš Zeman svojí silnou osobností – ať to jsou vlastnosti pozitivní nebo negativní – naše dění spoluovlivňuje.

Neo: Je Zeman hrozbou pro český stát?

Já bych neřekl, že je hrozbou, protože – jak jsme již zmínili – jsme systém parlamentní demokracie, kde hlavní váhu má vláda. Ale jednání a chování prezidenta bohužel nepřispívá například našemu postavení nebo pohledu vnějšího světa na nás příznivě, pozitivně. Není náhoda, že prezident Zeman nemá jedno jediné pozvání ze zemí Evropské unie nebo severní Ameriky.