ESEJ MICHALA HORÁČKA: MOHLO BY TU BÝT I LÍP

Proč uvažuji o kandidatuře na úřad prezidenta České republiky? Protože jsem přesvědčený, že je potřeba vrátit mu starý, Ústavou předepsaný smysl. A dát mu jinou náplň, než jakou dostával v posledních letech.

Předem říkám, že moje představa o dobře fungujícím českém prezidentském úřadu se opírá o sen. Je to ovšem sen sněný usilovně a poctivě, protože jen takový může být podezdívkou stavby, která je smysluplná.

Hrad_Hradcany_Matyasova_brana

Je zdánlivě prostý: že se nám spolu žije dobře a že jsme sebevědomí a akceschopní. Ale zdání klame; ten sen je velký jako moře.

Vím to a neprohlašuji se za spasitele. Chci však odpracovat všechno, co je v mých silách, abychom se k tomu vzdálenému “moři” přiblížili. Poctivě řečeno, budu přitom rád, dosáhneme-li jen “rybníka” – staneme-li se vstřícnějšími, sebevědomějšími a akceschopnějšími než dnes.

Obávám se totiž, že dnes přešlapujeme jen v louži, která dál vysychá – spolu s tím, jak v nás bují zášť a sklon své názorové oponenty zraňovat a dokonce je vylučovat z české pospolitosti jako vlastizrádce. Vina není pouze na jedné straně. Stávajícím panem prezidentem a jeho příznivci používaný termín “pražská kavárna” je neblahý. Ale častovat ty, kteří pana prezidenta volili, jako stádo hloupých ovcí není o nic lepší. Ze svých cest po celé zemi vím i to, jak urážlivé a nesnesitelné to pro takové lidi je.

A ovšem i nespravedlivé – lidé si totiž ve finále první přímé volby prezidenta mohli vybrat jen mezi panem Zemanem a panem Schwarzenbergem. Zhruba 42 občanů ze 100 dalo najevo, že taková nabídka je neoslovila; volit nešli. Ti zbývající dali víc hlasů ing. Zemanovi prostě proto, že je z rozličných důvodů nechtěli dát panu Schwarzenbergovi. A co? Vždyť je to jejich svaté právo. Kdo je za to peskuje, není demokrat. Politickou kulturu v zemi podrývá stejně jako ti, co nadávají do lumpenkavárníků.

Podobně nás rozdělila i další témata, zejména postoj k velké migrační vlně. Ale třeba i k Evropské unii… Nic z toho by nevadilo, každý máme a mějme vlastní názory. Jen ta zášť, která ten jinak přirozený a plodný střet, pro skutečnou demokracii charakteristický, změnila v nepřirozený a ničivý… ta je nepřijatelná. V jistém smyslu dosáhla toho, v co doufají teroristé: rozpoutat válku Čechů proti Čechům, a tak nás oslabit.

Právě v takovém čase je úloha hlavy státu, jíž díky dávné tradici nasloucháme nejpozorněji, mimořádně významná. Je potřeba využít ji k energické, inspirativní výzvě: Ukončeme vnitřní války a navraťme se k debatě, v níž se názory střetávají a tříbí, ale vždy se odehrávají na pozadí sdílené touhy prospět České republice.

Myslím, že je nejvyšší čas inspirovat povstání. Nikoli násilný boj vedený proti někomu nebo něčemu, ale jeho pravý opak. Kouzelná čeština nám umožňuje pochopit i větu “Když hrdina vstoupil do sálu, všichni povstali”. Povstali ne proto, aby toho člověka fyzicky napadli, ale aby dali najevo svou společnou úctu. Tehdy všichni stojíme – ať už se na migraci, Brusel, nebo cokoli jiného díváme rozličně. Něco podstatného svým povstáním sdílíme. A bude dobře, když si to podstatně sdílené upevníme, když je rozšíříme, prohloubíme. Přál bych si, abychom povstali na dobu delší než nezbytně nutnou. Na mnohem delší. Budeme tím sebevědomější, budeme i akceschopnější.

Obávám se, že takové inspirace se nám z Pražského hradu mnoho nedostávalo. Stal se – a ne pouze v době úřadování stávajícího prezidenta – místem upřednostnění osobních ambicí, jimž mělo napomoci i rozdělení na “my” a “oni”, ačkoli nikdo jiný než “my” tu není. Osobní ambice to byly, co narušovalo ducha Ústavy a ve snaze prosazovat vlastní politiku podrývalo schopnost volené vlády efektivně vládnout. A taky činilo z ČR partnera na mezinárodním poli nečitelného a nevyzpytatelného.

Mnohé z toho všeho je neblahým dědictvím skutečnosti, že naši poslední prezidenti byli letitými politickými matadory. Získávali spojence, těm pak navzdory své bytostně neutrální pozici vycházeli vstříc; měli i protivníky, těm se pak z Hradu mstili…

Představuji si v čele našeho státu člověka nestranného, naslouchajícího, respektujícího lidskou důstojnost každého občana, smiřujícího a povzbuzujícího. Člověka, který mnoho nemluví, ale v pravou chvíli Čechům řekne: Máme na víc!

Věřím, že na víc opravdu máme. Chtěl bych přispět k tomu, abychom tak začali jednat. To proto o kandidatuře na ten kdysi právem ctěný a v každé době významný úřad uvažuji.

Michal Horáček pro Neovlivní.cz

Sdíllet...Share on FacebookTweet about this on Twitter

Tento web používá k personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. více informací

Služby společnosti DeadLineMedia mohou pro své správné fungování vyžadovat tzv. cookies – tedy malá množství dat, které www servery přes prohlížeč běžně posílají a ukládají do počítače uživatele, aby identifikovaly jeho osobní předvolby a nastavení a usnadnily tak přístup k webovým stránkám. Celosvětově cookies na drtivé většině webových stránek využívají rovněž provozovatelé reklamních systémů pro zobrazování co nejrelevantnější inzerce. Pokud se rozhodnete, že tato cookies ukládat nechcete, najdete více informací a další postup na: http://www.youronlinechoices.com/cz/vase-volby.

Zavřít